|
CHATAŘSTVÍ (2000-2003) ÚVOD Projekt chatařství se zabývá specificky českou aktivitou - chatařením - a výsledky její kreativity: stavbami chat jako zhmotnělými podobami lidských snů. Chatařství je odrazem doby, výsledkem mnoha různých tlaků, odráží se v něm situace politická, zeměpisná, ekonomická, sociologická, psychologická a další. Zajímá mne výsledek těchto sil spojený v - chatě - architektuře - výtvarném díle - soše. Tedy chatě jako výtvarném artefaktu hovořícím samostatně, bez svých obyvatel. Ačkoliv se chaty objevují i ve Skandinávii a Evropě, v přepočtu na jednoho obyvatele zaujímá Česká republika první místo. Historie chatařství Po první světové válce se u nás objevují americké filmy z divokého západu, jež zde nacházejí živnou půdu a uchvacují českého diváka, který se chce bavit. Dávají popud k rozvoji trampského hnutí, které prochází několika vývojovými obdobími. ( např. doba kovbojská, doba kanadská atd.) Jak vzdálenost výprav od Prahy a větších měst roste a je třeba častěji nocovat, začínají se stavět první chaty. Ty si z počátku nacházejí své místo volně v krajině a mají ráz kanadských srubů. Později, po druhé světové válce a nástupu socialismu je začíná stavět široká veřejnost a vzniká tak ona pestrobarevná mozaika nejrůznějších bizarních staveb. Vlivy působící na vznik chatařství za socialismu Není možné vycestovat, a proto je potřeba vybudovat místo, kam je možné uniknout z pokroucené reality, kdykoliv to jenom je možné. Není možné se realizovat v práci, s čímž souvisí i lhostejnost k pracovním výsledkům. Někde se ale přirozená lidská kreativita musí uvolnit, uvolňuje se tedy ve výstavbě chat svých snů a možností. Je obtížné cokoliv koupit, proto se často materiál získává formou výměnného obchodu a záleží na podnikatelských možnostech a schopnostech každého chataře. Objevují se vlivy působící stejně jako v lidové architektuře : místní zdroje materiálů, dobové módy, vliv města, ze kterého chataři přijíždějí (např. podle nátěrů plotu bylo a částečně ještě je možné rozeznat, je li dotyčný chatař - pozor, kladu důraz na slovo chatař a ne chalupář - je li dotyčný chatař z Prahy, Českých Budějovic či od jinud.) Prodloužení volných víkendů z původní pouhé neděle až na dva dny volna. Současnost V současné době se místo osobitých stavbiček dostaví masově vyráběné stavebnice z Rakouska a Německa, které jsou levnější a snadněji sestavitelné, opět v sobě odrážejí dobu, její podmínky a možnosti jež přináší, ale možná ukončí jednu svéráznou periodu kutilského umění v českých dějinách. PŘEDPOKLÁDANÝ PŘÍNOS PROJEKTU Kreativita staveb českých chat, na jejíž zachycení je kladen hlavní důraz v projektu „CHATAŘSTVI“, je zprostředkována veřejnosti formou putovních výstav a vydáním původní odborné publikace. Chaty, které jsou stavěny ve volném čase a pro volný čas jsou bezprostředním vyjádřením lidských tužeb a potřeb deroucích se na povrch pod různými tlaky doby. Uvědomění si této fenomenální záležitosti prostupující několika obory má význam nejen pro studium i tvorbu výtvarného umění a architektury, ale i pro vnímání současného člověka. Konečný výstup Výpověď o touto formou doposavad nezpracovaném, specificky českém fenoménu. Soubor několika set barevných fotografií, ve dvou velikostech, soubor diapositivů a vydání 2 publikací. Kniha Rozsáhlá barevná publikace vzniklá v horizontu dvou let, doplněná o příspěvky odborníků z různých oborů : architektem, teoretikem umění, sociologem, etnologem, historikem, ekologem… (čeština, angličtina) Grafika bude odpovídat instalaci výstav. Masa drobných fotografií, (na jedné straně A4 budou 3x3 fotografie stejného formátu, se stejnými rozestupy budou místy vytvářet dvoustrany) bude doplněna o fotografie celostránkové. Texty budou sledovat rastr 3x3 a tedy vytvářet 3 sloupce opět místy dynamicky narušované fotografiemi. Důležitá je pro mne pochopitelnost širokým vrstvám lidí, lidovost, ale za cenu neztracení výtvarné kvality díla. Výraz Zavrhla jsem černobílou fotografii, jež je zbytečně romantizující, stejně tak jako barevný kross diapositivů. Rovněž nechci zobrazovat majitele chat, ať už formou dokumentu, kde by se volně pohybovali, nebo formou statického portrétu. Důraz je kladen na stavby jako takové, zobrazené v celé své barevnosti, na jejich proporce, materiály, barvy, vztah ke svému okolí, detaily, osobitost, pravidla. Chaty jsou zobrazeny jako dům a hrad, ale hlavně jako sochařské dílo, seřazené do dalšího absurdního muzea krajiny, výpovědi doby. Chaty zde budou vystupovat jako readymade, jako umění už existující, lidové, živé, jako organismus, jež bude sledován od detailu po celek a zpět od urbanismu po detail. (pouze exteriéry) Jako doplňující, ale rovnoprávnou součástí budou i ploty a zahradní figurky. Používám malý formát negativu, jenž umožňuje snadný pohyb v terénu a prostor pro větší množství fotografií, v závěru projektu několik set, které fungují ve vzájemném kontextu. Není tedy nosná jednotlivá fotografie, ale jejich mnohost a pestrost. Fotografie budou instalovány ve dvou velikostech: malé - 13,3x20,0 mm na hmotné 25 mm silné podložce - hobře ve shlucích a velké 400x500 mm, kde bude vyzdviženo několik výrazných objektů. Obojí vyvoláno na matném papíru. Z malých fotografií se stávají spíš objekty, popírám médium fotografie a přibližuji do objektu. Tyto objekty budou vystavovány ve shlucích reagujících na výstavní prostor, Oblasti focení Vymezeno na celou Českou republiku, zejména chatařské oblasti okolo velkých i menších měst, podél řek, vodních nádrží a přírodních zajímavostí. VERONIKA ZAPLETALOVÁ Sny jiných aneb humanizace prostoru Veronika Zapletalová fotí během dvanácti posledních měsíců chaty, letní domky, skleníky, sklady, kůlny a jiné objekty v různých chatařských oblastech v Čechách a na Moravě a prakticky systematicky tak dokumentuje sny jiných. Tato exkurse v krajině poloformálního prostoru je fotografována s obdivem a fascinací pozorovatele, s laskavostí a poezií spoluautora, s vášní sběratele a systematičností vědce. Nejde jenom o výstavu fotografií. Je to dokumentace architektury, kterou veřejnost vnímá jako „nearchitekturu“, jako dočasný paskvil, jako kuriozitu na okraji profesionálního stavebního průmyslu. Autoři objektů, které sbírá Veronika Zapletalová jsou většinou zároveň i stavitelé a uživatelé těchto objektů. Pravděpodobně většina z nich nezná odborné termíny jako arte povera, ready made, lend art, dekonstruktivismus, nebo postmoderna. V době, která neumožňovala mnohým realizovat a vlastnit své sny v jejich bydlišti nebo v jejich profesi, stavěl „český člověk“ v osadách mimo oficielní prostor („město“, „vesnici“, „krajinu“). Autoři těchto objektů budují z vlnitého plechu, kradeného betonu, ze starých dřevěných sudů a odepsaných autobusů a kovových oxidačních bazénů. Z těchto bláznivých materiálů a mimo formální prostor staví bezejmenní uživatelé svou prostorovou poetiku. Chápou formu, stavební materiály, detaily a barvy někdy ne úplně profesionálně, ale vždy s láskou a péčí. Neužívají velké masterplány, chovají se k urbanismu, ke krajině a přírodě s dětskou naivitou. Učí se formy, techniky a „zlepšováky“ jeden od druhého, improvizují z materiálů, které jsou v okolí (nebo byly právě vyřazeny v nejbližší ocelárně) Tvoří tak nezáměrně nový neoficiální religionalismus. Je to naivní architektura, někdy dětská, směšná a trapná, ale vždy optimistická, pravdivá a lidská. Je o českosti, o lidskost, o regionalismu a o humanizaci prostoru. Obvzlášť v období, kdy jsme všichni otroci technologizace a instantních snů, je dobré studovat velké lidské architektury v chatařských oblastech za městem. Bruno Zevi píše, že architektura je zpráva, kterou společnost nechává pro další generace. Myslím si, že chatařství, které sbírá Veronika Zapletalová, svědčí o naší době a naší společnosti stejně jako administrativní budovy v módních oblecích, jako obří supermarkety , sádrokartonové interiéry a prázdná minimalistická muzea. Daniel Ziss Chalupy, chatky, zahrádkáři a my (Veronika Zapletalová: Chatařství, Regionální muzeum Kolín, 6. 10. - 12. 11. 2001.) Sochařka Veronika Zapletalová se několik posledních let výrazně prezentuje v oblasti fotografie, přesto ji nikdy nezajímalo toto médium jako svébytná oblast. Prolínání výtvarných projevů, právě tak jako sochařské vykročování do oblasti fotografie je pro ní zcela samozřejmé. V roce 1998 dokončila studium v Ateliéru veškerého sochařství Kurta Gebauera na pražské Vysoké školy umělecko-průmyslové a nyní studuje Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Ne náhodou si proto ve fotografii hledá témata, která jsou v podstatě vždy sochařská, ať už jsou to zásahy do fotografií přírodnin barevnou fixou, personifikace rour a ventilačních systémů na fotografiích průmyslové architektury pomocí růžové pastelky nebo soubor, ve kterém systematicky mapuje fenomén chatařství. V tomto nejnovějším projektu premiérově představeném v rámci čtvrtého ročníku Fotografického setkání Funkeho Kolín se Veronika Zapletalová snaží víceméně věcně a chronologicky postihnout typologii rekreačních staveb, včetně lokálních proměn a módních vln. Chaty říkají o svých majitelích téměř vše. Jsou to objekty, které v bohaté šíři odrážejí politické tlaky, sociální a psychologické vztahy, tvoří pozoruhodnou hmotnou kulturu, která výmluvně hovoří o estetické kreativitě, vkusu a vzdělání svých majitelů. A tak přestože stojí v centru zájmu autorky a jejího fotoaparátu chata, zkoumán je především chatař. Veronika Zapletalová nevytváří líbivé fotografie. V kakofonii drobných barevných snímků na stěně umístěných do několika řad zaznamenává s archeologickou věcností prvky této novodobé lidové kultury a hledá vzájemné souvislosti. Cílem jejího pojmového vyjadřování se obrazem je sestavit koncepčně ucelenou publikaci, jakési muzeum krajiny, kde bude toto téma reflektováno jak obrazem, tak i odborníky z řady souvisejících oborů. Přinejmenším od dvacátých let uplynulého století výrazně ovlivňují rekreační stavby ráz české krajiny i náš vztah k volné přírodě. Jako jeden z projevů novodobého romantismu přichází tato forma trávení volného času s rozvojem měst a v přímé reakci na městský urbanismus. V nedávné době se staly chaty a chalupy, spolu s automobily typickým znakem reálně existujících společenských a ekonomických rozdílů. A jako jedna z mála povolených forem soukromého vlastnictví poskytovaly tisícům Čechů a Slováků únik z veřejné sféry, kde se nemohli realizovat, do jejich osobního mikrosvěta, kde byli relativně svobodní. Typicky české „kutilství“ našlo v chatařských koloniích skutečné eldorádo pro výtvarné řádění a lidovou tvořivost svých majitelů. Dodnes si pro mnohé nese chatařství kouzlo nerušeného vnitřního světa, ve kterém se mohou plně „upotřebit“, světa víkendů a „nemusení“, chráněného před okolím, díky politickým událostem často nepříznivým. Poskytuje vzrušení ze zakázaného a tedy lákavého, co se jinak nedělá, ať už v oblékání, režimu dne, až po konvence a vztahy mezi lidmi. Ne náhodou nastal největší zájem o chaty, chalupy a zahrádky v normalizačních sedmdesátých letech a pokračoval až do politických změn v listopadu 1989. Výstava Veroniky Zapletalové tak rozkrývá jeden z osobitých českých fenoménů, ale v těchto „nálezech“ projevů naší tvořivosti je záznamem duše společnosti a nás samých. Tomáš Pospěch Chatařství Projekt „Chatařství“ Veroniky Zapletalové se snaží propojit prostor estetických nároků soukromého prostředí s prostorem dnešního výtvarného umění a estetiky. Jde jí tak o reflexi samého pojmu kreativity v rámci nejširší společnosti. Touto konfrontací s „estetikou nízkého“ vzniká jakási „moderní etnografie“, dokumentující nejen obecnou proměnu estetických kánonů, ale především jejich často maligní výhonky. Právě tyto plody typicky českého fenoménu chatařství mohou vystupovat v roli jakýchsi duchampovských „ready-mades“, uměleckých děl vytržených z běžného kontextu. Soukromé objekty, skulptury a architektonické celky v sobě věrně odrážejí specifika doby a jsou (autorčinými slovy) „zhmotnělými podobami lidských snů“. Veronika Zapletalová přistupuje k dané problematice způsobem, který ukazuje na její bohaté zkušenosti nejen na poli fotografie, ale především sochařství a užitého umění. Výsledkem je pak jakýsi „architektonický dokument“, žánr skromně sloužící především svému námětu a jeho věrnému a důkladnému uchopení. Význam projektu však tkví nejen v kvalitním výtvarném a řemeslném zpracování, ale především v jeho rozsáhlosti a souhrnnosti. Právě neobyčejná šíře záběru přináší nové pohledy na utváření každodenní estetiky minulých desetiletí, která byla minulou historickopolitickou situací nejen utvářena, ale zároveň ji specifickým způsobem dotvářela. Problematika lidového vkusu, vizuality a kreativity je zatím poměrně neprozkoumaným polem na pomezí mnoha oborů. Spolupráce odborníků z přilehlých oblastí (sociologie, architektury, historie, a dalších) na konečné podobě publikace by pak měla dopomoci k maximálnímu zhodnocení shromážděného materiálu, který je významným příspěvkem k dokumentaci naší každodennosti, jež je (ať chceme či nikoliv) samozřejmou součástí kultury národa. Pavel Vančát Text z katalogu Fotografie Veroniky Zapletalové jsou mnohem víc než krásné fotky. Je to systematicky vědecká, laskavá a vášnivá dokumentace chatařských objektů ve vztahu k české krajině Veronika Zapletalová dokumentuje materiály, stavební detaily, konstrukční systémy a prostorové kompozice velké anonymní architektury. I když to tak nevnímáme, jedná se o architekturu. I láhve od okurek zhmotňují velké myšlenky. Z techto fotografií je patrné, jak neznámí autoři chat, skleníků a kůlen vyjadřují svůj jasný názor na formu a funkci, hmotu, kontext a strukturu, religionalizmus, urbanismus a komunikaci. To vše jsou nejzávažnejší témata moderní architektury posledních 100 let. Chataři je mnohokrát vyjadřují jasněji a čistěji než stavitelé "velké" a "oficiální" architektury, maskované technologií provedení a odborností dodavatelů. Projekt dokumentuje naši současnost, současného českého občana, českou společnost a současnou českou krajinu. Daniel Ziss Text z katalogu Veronika Zapletalová usiluje věcne a chronologicky postihnout typologii rekreačních staveb, včetne lokálních proměn a "módních vln". Chata je zde vnímána predevším jako výtvarný artefakt, socha v kontextu určitého místa. Málokterý jiný objekt je tak potenciálne nabyt kontextem. V bohaté šíři zosobňuje politické tlaky, sociální projevy, historické okolnosti, tvoří pozoruhodnou hmotnou kulturu jako výraz estetické kreativity, vkusu a vzdělání svých majitelů.
V chatách se vyjevuje specifický synkretismus, zpřítomňovaný rovnež v odívání i trampských písních. Dochází zde k panoptikálnímu halení zdánlivě nesmiřitelných protikladů (kovbojové a indiáni, příroda a meštácké chataření, svoboda a výraz životní úspešnosti) do jednotného, protiklady smiřujícího, romanticky naivního hávu. A tak přestože je v centru zájmu autorky vždy chata, je to cíl jen zdánlivý. Zkoumán je zde především chatař. Slovo autorky Soubor "Chatařství" zaznamenává aktivitu specificky českou a soustřeďuje se na výsledky její tvořivosti. Sleduje chaty, v nichž se zrcadlí výrazná osobnost jejich stavitele at už v negativním nebo positivním smyslu slova. Pohlíží na ně jako na zhmotnělé podoby lidských snů, neboť tyto stavby vytvářejí své vlastní světy, které jsou únikem z reality všedního dne. Nejsou nouzovými příbytky, jsou architekturou zabstrahovaného lidského štěstí. Nekrčí se skromně, ale rozpínají se fyzicky i duchem ve svém vymezeném miniprostoru. Pod tlakem doby se v nich odráží proměny společnosti, spoutané lidské tužby, názory, určitý typ trampského romantismu, vztah ke krajině, touha po přírode, svobodě, ale i po příslušnosti ke komunitě, po kreativitě, po sebevyjádření propojená s kutilským pudem a relativní absencí náboženství. V české krajině jsou všudypřítomné a přesto přehlížené. Sponzoři projektu Nadace české architektury Ministerstvo kultury ČR (Státní fond kultury) Nadace pro současné umění Nakladatelství Oswald Nadační fond Františka Topiče Klub českých turistů (Trasa s.r.o.) ÚVT s.r.o. Děkuji Všem sponzorům projektu. Pokud Vás Chatařství zaujalo, i Vy se můžete stát jeho sponzory! V.Z. |
CZECH SUMMERHOUSES When using the English language, Czechs usually refer to their chata as a "summer house", a "weekend house" or a "countryside house". Non of these is an exact definition. The Czech chata is, in fact a simple, small, out of town dwelling, often improvised and self build by it's owners. The first chata appeared before the second world war but the vast of majority of chata's were build during the gloomy years of communism in Czechoslovakia, at a time when people could not own real estate property in towns and cities, they were allowed to build their own, semi / official houses on small lots, sometimes close to recreation areas, forests and rivers and always far away from the day gray reality of life in concrete housing estates. At a time when totalitarian economy and architecture dictated uniformity and dullnes, build one's own chata was a rare chance to reflect individuality. Chata's and chata-going became something like a national sport in Czechoslovakia. For over a year, Veronika Zapletalova is documenting chatas, glasshouses, tool huts, wooden sheds and other objects in different "chata" areas in Bohemia and Moravia. In fact she is systematically documenting other people's dreams. This photographic Excursion throughout the land of the semiformal space is being mastered with the fascination of a of a viewer, the poetry of an artist, the lust of collector and with the scientist's sense for system and detail. It is not just an exhibition of photographs, it is a documentation of architecture that the public usually understands as "non / architecture", as a temporary mockery , as a curiosity on the peripheries of professional building industry. Yet, the authors of these objects are both the constructors and users of the objects, most of them probably know very little about terms like art povera, ready made, land art, deconstruction or post modernism, nevertheless, the objects they produce have much in common with all of these. During the dark and dull years of socialist regime, when people's professional and individual dreams could not have been realized, the ordinary citizen has build his small, intimate dream, using corrugated iron sheets, used wooden barrels, old busses or empty cucumber jars. The chata's were located somewhere beyond the borders of official space (beyond "city", "village" or "landscape"). Hen those objects are closely observed, it is surprising to find out that even if details , construction or the use of building materials are sometimes far from professional, it is always done with love and with care. They don't follow big master plans, yet they react to the surrounding nature, landscape and urbanism with naive honesty. They learn building methods and constructions improvisations from their fellow and neighbors, they improvise from materials found in the close surrounding (or waste from a nearby factory or workshop) and in a way, create a new unknown, unofficial, unrecognized regionalism. It is naive architecture, sometimes childish and funny, yet always optimistic, honest and humane. It is about Czechness and about humanity, about regionalism and about the humanization of space. Especially at the time when we are all slaves of technology and instant dreams, it is good to study the big architectural ideas in small "chata" colonies in the outskirts of cities and towns. Bruno Zevi wrote once, that architecture is a message left by society for the next generation. The objects that Veronika Zapletalova is collecting are a testimony of our society today, just as much as giant supermarkets, fashionable offices or minimalist museums are. Catalogue text These pictures presented by Veronika Zapletalova are a lot more than just nice photography. It is a systematically scientific, sensual and caring documentation of chata's (mostly self made recreational buildings, common in central Europe) in the context of Czech landscape. Catalogue text Veronika Zapletalová tirelessly and chronologically tries to understand the typology of small-scale recreational buildings in the Czech Republic, including local tendencies and "fashions". Veronika understands the chata as an artistic artifact, as a statue in the context of a site-specific location. Very few other projects are so loaded with potent context. It widely personalizes political pressures, social syndromes and historic background. It creates a significant culture of masse and space as an expression of esthetic creativity, good taste and the education of the building's owners. The author's word The "chatarstvi" photography project documents a specific Czech activity and concentrates on the results of its creativity. It documents chata's that mirror the extraordinary personalities of their builders, extraordinary personalities, in both negative and positive way. The project follows these chata builders as individuals forming a dream. Each one of these chata constructions creates a world of its own, an escape the from - day - to - day reality. Yet, these chata's are not emergency shelters, they are architectures of abstract human happiness. They do not bow humbly in their corner, but govern their own small space in matter and spirit. The hundreds of structures documented in this project reflect a society changing and human dreams in chains. It shows a special type of Czech rambler romanticism and the relationship of people to their land, a relative absence of religion and a passion for nature, for freedom and for a sense of community, a passion for creativity and the do - it - yourself mania.
These chata's dot the Czech landscape in their thousands, yet, very often they are forgotten, unseen and very seldom analyzed. |